Veselí nad Moravou

Původní veselská osada ležela na levém břehu řeky Moravy při dopravní cestě ze severu na jih podle toku řeky. Tato cesta byla nazývána "svobodná cesta královská". Původní veselský hrad, v podstatě vodní pevnost, měl za úkol zabezpečovat přechod na pravou stranu řeky po písečné lavici směrem k Písku. Je pravděpodobné, že veselská vodní pevnost byla v 11. století jednou z uherských pohraničních pevností podél řeky Moravy, v místech častých střetů mezi českými a uherskými vojsky. Po ovládnutí kraje českými panovníky byla stejně jako další hrady a města při řece Moravě (např. Hradiště, Strážnice aj.) záštitou proti nájezdům z východu. Pevnost veselského hradu je doložena zprávami o jeho obléhání a dobývání v roce 1315 vojsky Jana Lucemburského zpět pro český stát od uherského šlechtice Matúše Čáka Trenčanského. Hrad byl v té době pravděpodobně opevněn kamennou zdí nebo vysokým hliněným náspem,zpevněným dřevěnou konstrukcí. Prvním písemně doloženým držitelem Veselí byl komorník břeclavského kraje z let 1248 až 1259 Sudomír. Byl zván po Veselí na listině Přemysla Otakara II. z 21. srpna 1261. Po smrti Sudomíra bylo Veselí dále v soukromých rukou, snad Sudomírových potomků. Svědčí o tom snad i název zaniklé osady Sudomírky, název dnešní ulice, i jméno nedaleké vesnice Sudoměřice. Po vymření Přemyslovců není majitel několik desítek let znám. V první polovině 14. století byli držiteli Vartemberkové po nich od druhé poloviny tohoto století Šternberkové. Pravděpodobně Petr ze Šternberka založil v druhé polovině 14. století na ostrově před hradem město.

Název město - civitas - je pro Veselí doložen v roce 1396. Jeho jádrem bylo dnešní Bartolomějské náměstí a vedle významu vojenského k jeho založení přispěl i význam obchodní, tj. potřeba oživení ruchu na uherské cestě. Od této doby existovaly obě části - samotné město Veselí i starší Předměstí Veselí - vedle sebe jako dva samostatné a samosprávné celky. Od roku 1423 se stalo Veselí předmětem uplácení císaře Zikmunda. (Pobýval na veselském hradě i se svou chotí prokazatelně dvakrát v dubnu roku 1422 při tažení proti jednomu ze dvou středisek husitského hnutí v nedalekém Ostrohu. Druhým střediskem byl tábor na ostrově u Nedakonic, který zanikl koncem roku 1421.) V roce 1437 se domáhá dědických práv Zdeněk ze Šternberka, který však Veselí již v roce 1442 prodává. Od té doby docházelo k častým změnám majitelů veselského panství i ke změnám v jeho velikosti. 27. července 1469 došlo u Veselí k neúspěšnému střetu strážnického pána Jindřicha z Lipé s vojsky Matyáše Korvína, při kterém byl zajat na veselských loukách kníže Viktorin, syn krále Jiřího z Poděbrad. Avšak nejpozději v roce 1470 bylo Veselí opět v rukou krále Jiřího, který zde pobýval 6.srpna tohoto roku.

O rozvoj panství se zasloužil především Hynek Bilík z Kornic, za kterého došlo v letech 1526-1551 k největšímu rozvoji tradičního rybníkářství, doloženého už ve 14. století. Byl podle zprávy z roku 1535 stavebníkem jednoho ze dvou mostů nahrazujících dosavadní přívozy. Dochází rovněž k prvním přestavbám hradu na zámek. Hynek Bilík z Kornic je pohřben v tehdejším kostele sv. Bartoloměje na Předměstí (dnes kostel P. Marie). Jako pevnost je pozdější zámek uváděn ještě v letech 1530 a 1562. Strategický význam hradu se udržel i po postupných úpravách a přestavbách na jednopatrový zámek až do 18. století. Od doby předbělohorské se plně rozvíjejí řemesla. Jsou to především hrnčíři, bednáři, koláři, podkováři, soukeníci, kožešníci, pekaři, řezníci, ševci, krejčí a další. Postupně jsou ustavovány jednotlivé cechy.

V roce 1624, po konfiskaci majetku Vojskú z Bogdunčovic pro účast na českém stavovském povstání a po celé 17. století dochází ke sporům o držení veselského panství mezi potomky Tomáše Bosnyáka z Magyarbelu, Mikuláše Pazmáně z Panasu a Rottaly. 22. července 1707 koupili panství Maxmilián a Maxmiliána Želečtí z Počenic. Tito jsou zakladateli servitského kláštera s kostelem Svatých Andělů strážných. Po jejich smrti a smrti Jana Felixe Želeckého, Maxmiliánova bratra, zdědili panství v roce 1731 Chorinští z Ledské.

Poslední z jejich rodu opustil veselský zámek v dubnu 1945 a jeho potomci dodnes žijí ve Vídni. Za prvního z Chorinských, Františka Karla, byl postaven ve městě nový kostel sv. Bartoloměje, vysvěcený 8.září 1741. Jeho syn, František Jan, provedl zásadní přestavbu zámku, upravil park a zahrady, vznikající už za Hynka Bilíka z Kornic. Starší bratr Františka Jana, Matěj František (1720-1786), byl prvním biskupem brněnským. Na kněze byl vysvěcen ve veselském kostele Svatých Andělů strážných 3. dubna 1743.

V roce 1879 byla postavena úzkokolejná dráha (rozchod kolejí 800 mm), využívána především pro hospodářskou činnost, ale i pro spojení s železniční tratí Vídeň-Krakov. Hospodářský rozvoj Veselí souvisí s budováním dráhy Brno-Trenčanská Teplá. Vznikají nové pracovní příležitosti, rozvíjí se činnost spolková i společenský a kulturní život. Bližší označení, tj. Veselí nad Moravou, bylo poprvé použito v roce 1883 a ustálilo se pro název železniční stanice. Název se začal používat všeobecně, i když k vlastnímu spojení dosavadních částí dnešního města došlo až 27. června 1919. Tehdy bylo spojeno Předměstí, Město a Židovská obec. V roce 1887 je postavena železniční stanice vlárské dráhy, v roce 1891 zprovozněna trať Veselí-Kúty a v roce 1927 Veselí-Myjava (v r. 1929 až do Nového Mesta nad Váhom). Zemská regulační správa, zřízená ve Veselí-Předměstí v roce 1911, začala se systematickou regulací řeky Moravy, dokončovanou zejména v letech 1926-1936. V těchto letech byl vybudován závlahový systém luk a zprovozněn tzv. Baťův plavební kanál. V roce 1913 byl starý mlýn u zámku přestavěn Bedřichem Chorinským na elektrárnu. (Vodní mlýny jsou doloženy ve Veselí již od středověku.). V roce 1919 byl založen dřevařský podnik Beer a Žádník, vyrábějící od roku 1925 nábytek, jehož výroba pokračuje dodnes v podniku Venaz. Od roku 1926 je bratry Reichsfeldovými zahájena výroba obuvi, pokračující nepřetržitě také i dnes. Od 10. června do 29. července 1930 ve Veselí nad Mor. Mezinárodní Škola umění (Intcmational School of Art) uspořádala kurs pro studium lidového umění, kterého se zúčastnilo 28 amerických učitelek a národopisných pracovnic. Tento kurs se konal i po následující tři roky. Za druhé světové války bylo Veselí jedním z východisek pro útěk mnoha významných osobností, včetně vojenských, na Slovensko, tzv. "generálská linka". Převodů se zúčastnili i veselští občané, z nichž mnozí svoji aktivitu zaplatili životem, např. Jan a Jaroslav Andrýskovi, MUDr. Josef Hlobil a další. Město bylo osvobozeno 24. dubna 1945. V letech 1949-1960 je Veselí okresním městem. V roce 1950 je připojena obec Milokošť a v roce 1954 Zarazice. Od roku 1961 je budován největší průmyslový podnik ve Veselí a v okolí - Železárny. Vedle činnosti hospodářské je třeba vzpomenout i záslužné činnosti veselských učitelů Andělína Odstrčila a Josefa Homoly, kteří měli hlavní zásluhu na vzniku muzejní společnosti v roce 1906 a později na otevření první muzejní expozice 2. května 1910. K poznání života ve Veselí přispěla i učitelka Marie Šantrůčková. O dobudování škol a jejich rozvoj se nejvíce zasloužil řídící učitel Julius Christin, s jehož osobou je spjato zřízení měšťanské školy v roce 1906 a první mateřské školy v r. 1902. Redaktorem publikace "Městys Předměstí Veselí - jeho minulost a přítomnost", vydané ve Veselí v roce 1913 při příležitosti povýšení Předměstí na městys, byl řídící učitel Jan Langášek. Podobně jako on byl později jedním z autorů dosud největší knižní publikace o Veselí ředitel měšťanské školy Bohumil Němeček. (Hurt Rudolf-Němeček Bohumil: Veselí nad Moravou. Dějiny města. Brno 1973.)

Kromě osvětové a spolkové činnosti působí ve Veselí i umělci, z nichž je třeba vzpomenout zakládajícího člena Sdružení výtvarných umělců moravských (1907) Ludvíka Ehrenhafta (1872-1955). Později pak mimo jiné malíře Ladislava Leitgeba, F. M. Lejčka, Karla Benedíka (rodák z nedalekých Kozojídek, rovněž vynikající restaurátor), sochaře a malíře Jaroslava Kočiše.