Pašovice

Pašovice ve 14. - 16. století

Obec Pašovice patří k vesnicím, které vznikaly v Pomoraví a v Poolšaví v době osídlování našeho kraje slovanskými kmeny, které sem přicházely z východu a z oblastí severně od Karpat již někdy v polovině 1. tisíciletí a usazovaly se na místech, kde již před nimi žili Keltové, jak nám dokazují četné archeologické vykopávky z doby před 2 - 3 tisíci lety, nalezené i v katastru Pašovic, např. v trati Záhumní.

Písemných dokladů o těchto obyvatelích není a názory kdo byli Kvádové, kdo Keltové, Markomani či Germáni se různí. Slované však přicházeli jako celé rody a tak názvy jejich sídlišť mají rodovou koncovku -ici. Proto mluvit o výročí založení nějaké vesnice je nesprávné, to lze jen u osad vzniklých v době pozdější, kdy je již známo jméno zakladatele a toto jméno je zapsáno v tzv. “zemských deskách”. Zemští písaři zapisovali do těchto “zemských desek” jak soudní řízení, tak i převody držitelů celých vesnic a majetek - půdu (tzv. “feudum”) jednotlivých feudálů, kteří se vyvíjeli z jednotlivých příbuzných rodin a které pak jako “plemena” se sdružovali v kmeny v čele s těmi, kdo vynikali v bojích či v lovu a podobně jako “vévodové” či jako “knížata” často mezi sebou i bojovali nebo se dále sdružovali v boji proti neslovanským kmenům, např. Avarům, Hunům, Germánům. Tak se změnila prvobytně pospolná společnost ve společnost feudální se šlechtou, která půdu se vším co se na ní nacházelo vlastnila a poddanými, kteří tuto půdu obdělávali. Jména zakladatelů zůstala v názvu obce a tyto majetky se mohly dědit i prodávat, proto se tyto údaje zapisovaly do “zemských desek”. Jelikož “zemské desky” údajně shořely, je první zápis o Pašovicích až z roku 1365 a od tohoto roku můžeme postupně sledovat kdo (který rod) byl postupně majitelem. Podobně shořela tzv. kniha “půhonů”, ve které se zapisovaly spory mezi jednotlivými feudály, tak tomu je u většiny obcí našeho kraje. Výjimky tvoří některé obce, které patřily církvi, tj. Olomoucké biskupské kapitule, která obec udělovala některému šlechtici jako léno. Tak je tomu např. u Prakšic, které jsou uvedeny v seznamu několika dalších kostelů již v roce 1141.

První zápisy v “zemských deskách”:

1365 Karel z Pašovic, samostatný statek - 20 lánů, pojistil 1/2, tj. 10 lánů manželce Anně - 50 hřiven stříbrňáků
1371 syn Sazema + Jan z Pašovic - vdova Anna se podílu vzdala - Sazema pojistil 1/2 ženě Elišce
1371-1374 Jan z Pašovic prodal svůj díl Pašovic Maršíkovi z Řipce za 150 hřiven stříbra. Rozdělení Pašovic ukazuje, že tito majitelé patřili k nižší šlechtě (asi zemané)
1376 Eliška, žena Sazemy z Pašovic, extabulovala (tj. převedla) svůj díl ve prospěch Mareše z Pašovic a tak rod vladyků z Řipce scelil oba díly Pašovic mimo 1 lán, který již byl darován kostelu v Ořechovém. Maršík (Mareš, Marsioni) se pak psal již ne z Řipce, ale z Pašovic
1384 byla intabulována směna - a to Mareš Pašovský postoupil Pašovice Stachovi z Újezda(dce) u Uh. Brodu a převzal jeho majetek, tj. Újezd(ec) a Zákřov. Tím se stal majitelem Pašovic Stach z Újezda, který pocházel z rodu vladyků ze Šarova.

Rod Šarovských patřil k mocnému a váženému rytířskému rodu, který měl ve svém znaku krokvici (trojúhelník) a rodné sídlo měl na Šarovech u Zlína. Byl horlivým stoupencem Jana Husa, jehož učení zapustilo kořeny na celém Uherskobrodsku. Stach Šarovský měl syny: Ješka (asi Jakub), Mareše, Čeňka a Martina. Vladykové ze Šarova drželi Pašovice po dvě generace a to Ješek a Mareš Újezdec a Zákřov a asi i několik domků od Polichna po Maršov a Čeněk a Martin však drželi celé naše Pašovice a to každý polovinu obce: Čeněk dolní část obce, Martin horní část. Na polovinu si rozdělili také pašovický dvůr. 1407 bratři Čeněk a Martin postoupili obě části Pašovic bratrům Čeňkovi a Václavovi z Malotína, Václav byl farářem ve Slavičíně. Tehdy se dovídáme, že ve vesnici kromě panského dvora bylo 20 poddanských lánových usedlostí a 3 čtvrtlány.

1412 prodali celé Pašovice Václavovi z Wolfberka, který se pak psal Václav z Pašovic
1417-1447 Václav z Pašovic zemřel a Pašovice po něm dědil syn Zich , o němž se pouze dozvídáme, že prodal
1437 Pašovice Janovi z Rudky, který však už stejného roku převedl Pašovice do rukou Jana Šarovce z Újezda a tento po deseti letech postoupil Jiříkovi z Honbic. Tímto prodejem přestaly být Pašovice samostatným statkem a staly se součástí statku Ořechovského. Tak to zůstalo až do Jiříkovy smrti 1476
1478 se po smrti Jiřího z Honbic ořechovský statek rozpadl dělením mezi jeho syny
1481 Ořechov a část vesnic převzal Jiřík z Honbic, zatímco jeho bratrům Václavovi a Janovi zůstaly Pašovice a Dobrkovice jako obnovený samostatný statek Pašovice. Tito pak 1512 postoupili faktickou držbu svému bratru Jiříkovi, který pak Pašovice i s Dobrkovicemi postoupil svému zeti Hynkovi ze Zástřizl, jenž obě vsi připojil k jeho prakšickému statku.

Připojením k Prakšicím pak podruhé a definitivně skončila existence pašovického statku. 1533 při dělení po otci Hynkovi ze Zástřizl byly Pašovice i s Dobrkovicemi součástí statku Ořechov a to až do roku 1652, kdy je koupili brodští Kaunicové.

Hynek ze Zástřizl téhož roku 1515 přikoupil i Prakšice se dvorem, Hřivínův Újezd také se dvorem a založil tak malé samostatné panství se sídlem v Prakšicích, dle něhož se on i jeho potomci začali psát jako zvláštní větev rytířského rodu Zástřizlů z Prakšic

Ořechovští z Honbic pocházeli z Honbic nedaleko Chrudimi a poprvé se roku 1382 objevuje Jenec z Honbic, kdy získal část vsi Ořechova (Malého u Polešovic).

Po roce 1520 zdědil toto panství Jiří Prakšický ze Zástřizlů, který roku 1538 Prakšice prodal své sestře Kunhutě provdané za Felixe z Korotína. Jeho dědicem byl Jan Prakšický ze Zástřizlů, který po strýci Adamovi zdědil Velký Ořechov, Pašovice, Dobrkovice a Hřivínův Újezd. Dlouho jej však nepodržel a již roku 1587 dal jej připsati Janu ze Šaratic. Pátý syn Hynka /Prakšického Oneš držel s nejstarším Adamem ořechovský statek a samostatně se roku 1538 píše jako držitel pašovic. Onešův syn Proček převzal od strýce Adama někdy 1572 Velký Ořechov, zemřel však asi 1597 jako nemajetný.

1587 Jan ze Šaratic roku 1603 postoupil jej zase Janu Zendlerovi z Hofu a pak přešlo Ořechovské panství na Havla Kurovského z Vrchlabí, který je 1612 prodal Václavu Kokorskému z Kokor za 36 000 moravských zlatých, který držel tehdy ves Polichno se dvorem a mlýnem a Maršov od Elišky Vlachovské za 12 000 moravských zlatých a roku 1614 i (Vele)doubravy a Březůvky a celé toto panství pak roku 1614 prodal Marii Magdaleně z Žerotína za 48 000 moravských zlatých. Nová paní pocházelo z nekatolického rodu Kunovských, tenkrát snad nejbohatšího na Moravě, provdal se za nekatolíka Jana Bedřicha ze Žerotína, pána na Strážnici. Dočkala se ještě smutných časů, které nastaly po bělohorské porážce na Bílé hoře 8. listopadu 1620 během tzv. třicetileté války. Zemřela 29. března 1621 a je pohřbena ve Strážnici.

Toto čtení o jednotlivých držitelích celých obcí, někdy jejích částí nebo i několika obcí nám celkem nic neříká o životě poddaných. To, jak žili poddaní, záleželo hlavně na osobě majitele a často i na vrchnostech, tj. na osobách, které zastupovaly “pána”, kterému se zodpovídali jednotliví např. “vrchní”, “šafáři” a další. O tom se dovídáme více až v “pamětních knihách” (kronikách) a taková pamětní kniha obce Pašovice je vedena od roku 1780.

Pašovice v 17. století

Přehled držitelů obce Pašovice je zakončen kupem Ořechovského panstvíroku 1614 Marií Magdalénou ze Žerotína od Václava Kokorského z Kokor za 36 tisíc moravských zlatých. Zemřela 29. března 1621, jen několik měsíců po bělohorské porážce 8. listopadu 1620, která znamenala konfiskace majetků nekatolíků, ke kterým rod Žerotínů patřil. Byla tak ušetřena všech útrap, které čekaly náš kraj po celé 17. století. Tyto útrapy počaly již roku 1600 velkou neúrodou a pokračovaly drahotou a morem, vpády Bočkajovců z Uher i turkotatarských hord, které pálily a pustošily i naše vesnice mezi Uherským Brodem a Holešovem. Tak tomu bylo i v roce 1663, o kterémžto roce pěkně píše známý spisovatel Jindřich Spáčil v historickém románě ”Tvrz nejpevnější”.

Před bělohorskou porážkou vládla v Českých zemích náboženská svoboda podle tehdy uznávaných zásad ”cuius regio, eius religio” (čí vláda, toho náboženství). A tak obyvatelé Pašovic i dalších vesnic Ořechovského panství vyznávali buď husitské náboženství ”podobojí – utrakvistické” nebo českobratrské (např. v Kaňovicích byl ”bratrský stav”). V Uherském Brodě byla také většina nekatolická, při jejímž ”sboru” byla i známá škola, kterou navštěvoval Jan Amos Komenský, kterého pak stihl osud všech nekatolíků té doby. To se stalo také s majetkem nové majitelky Pašovic Magdaleny ze Žerotína. Majetek byl nuceně prodán a jako konfiskát koupen hrabětem Gašinským ze Slezska, za kterého se provdala Beningna z rodu Haugwitzů z Biskupic u Krumlova. Tato pak 2. února 1652 Ořechovské panství za 35 tisíc rýnských prodala hraběti Lvu Vilémovi z Kounic, tehdejšímu nejvyššímu sudímu zemskému a c. k. radovi, pánu na Uherském Brodě, Slavkově atd. Ten připojil Ořechovské panství k Uherskému Brodu, u kterého zůstalo až do pozemkové reformy v roce 1922-24.

Ořechovské panství však bylo během třicetileté války zpustlé. Bývalá katolická fara neexistovala a tak není o ní žádných písemných dokumentů. Během války byla většina poddanských usedlostí opuštěna a většina polí neobdělána, jak o tom svědčí písemný doklad z vyšetřovacího protokolu škody způsobené třicetiletou válkou.

Bohužel to nejdůležitější, tj. matriční zápisy fary při ořechovském kostele, kde pravděpodobně byla i škola, se nezachovaly. V uvedené době (1642 – 1663) provedl a do matriky zapsal : Reverendus Ioannis Maxmilianus Orpherius, Parochus Pozloviciensis et Orzechoviensis, administrator Lhotensis incoepit feliciter babtisare Anno 1641 česky tedy: Důstojný pán Jan Maxmilian Orferius, farář Pozlovský a Ořechovyký, adminitrátor Lhotský začal šťastně křtít roku 1641.

Od roku 1658 pak křtil P. Joannes Alauda, od roku 1660 Jacobus Stupany viceparochus (tj. zástupce faráře) a od roku 1663 P. Andreas Helmessini (jak uvedl ”post Turcas”, tj. po vpádu Turků 1663 do našeho kraje”. Kdo křtil děti z Pašovic do roku 1641 a v letech 1664 až 1688, jsou názory různé. Podle jedněch jednak tajně utrakvističtí kněží nebo Dominikáni z Uherského Brodu.

Od roku 1615 do dnešních dnů se nepřetržitě udržela v naší vesnici pouze tři příjmení (tedy i rody ): Flekač, Gajdůšek a Jahoda.

Po bělohorské porážce 8. listopadu 1618 se v Evropě rozpoutala tzv. třicetiletá válka ( 1618 – 1648), která znamenala i pro naši obec nejhorší období našich dějin. Zákonem byla zakázána všechna nekatolická náboženství a to znamenalo nejen pustošení kraje cizími vojsky, ale i útěk mnoha sedláků, kterých bylo na Ořechovském panství podle vrchnosti většina nekatolíků. Většina usedlostí tedy byla pustá a pole neobdělávána. Proto po válce probíhala tzv. „lánní vizitace“ s kontrolou situace. Tyto prověrky prováděly pěti i vícečlenné komise přímo v jednotlivých obcích. Takový zápis se zachoval i v naší obci s uvedením, kolik lánů, pololánů i čtvrtlánů je osídleno a které jsou pusté. Podle zápisu s datem 30. září a 1. října 1667 a podpisem vedoucího této komise Abraháma Ponce zůstaly osídleny 2 lány, 4 pololány a 3 čtvrtlány. 9 celých lánů však zůstalo neosídleno. Např. celý lán Pavla Kučerky držel nějaký Martin Telschach. O tom je napsáno v novém Urbáři z roku 1695, jakož i v dalším, tzv. Tereziánském katastru z roku 1752. Číslování domů bylo zavedeno roku 1770 a platí dodnes.

Pašovice roku 1652 koupil rod Kouniců, který již vlastnil několik poddanských obcí v okolí Uherského Brodu, např. Hradčovice, Šumice, Újezdec a další. V roce 1695 byl vydán nový Urbář (psaný německy), do kterého byly zařazeny již některé obce Ořechovského panství, mezi nimi Pašovice. Tehdy se v Pašovicích uvádí nový seznam všech usedlostí, jejichž počet se zvýšil na třicet tři a objevila se nová jména. Dále se v obci uvádí panský dvůr, kovárna, hospoda a dům pro pastýře.

Každý poddaný byl povinen vrchnosti rentou robotní, naturální a peněžní. Peněžní rentu platili poddaní ve dvou splátkách, na jaře o sv. Jiří a na podzim o sv. Václavu. Výše peněžní renty se stanovovala podle pěstované plodiny a velikosti usedlosti.

Celé poválečné období se vyznačovalo nedostatkem pracovních sil, proto docházelo k dělení celých lánů na menší celky (pololány, čtvrtlány), aby měla vrchnost více pracovních sil a tím se utužovala robota až do doby osvícenské. Situace se ještě zhoršovala četnými válkami a nakažlivými chorobami (mor, cholera, neštovice, spála). A tak, přestože porodnost byla vysoká, byla vysoká také úmrtnost a tím počet obyvatel stagnoval. Tato situace trvala až do konce 18. století.

V Pašovicích bývalo v té době průměrně 200 - 300 obyvatel a ročně se rodilo kolem 20 - 30 dětí.

Pašovice v 18. století

Určité zmírnění útlaku přinesla až doba „osvícenství“, která se v 18. století pod vlivem francouzské revoluce se projevila i v tehdejším Rakousko-Uhersku za vlád císařovny Marie Terezie (1740-1780) i jejího syna Josefa II. (1780-1790).

Roku 1752 byl vydán známý Tereziánský katastr, podle něhož byl aspoň částečně zmírněn útlak a postupně bylo zrušeno i nevolnictví, kdy se již venkovští poddaní mohli svobodně stěhovat, chodit do školy, ženit se apod.

Od počátku roku 1774 bylo provedeno číslování všech domů, ovšem s podmínkou, že mají komíny. Toto číslování prováděli vrchnostenští zaměstnanci a to tak, že domy byly číslovány od prvního domu po levé straně ve směru od sídla vrchnosti.

V Pašovicích, které si zachovaly trvale typ tzv. „slovanské ulicovky“, bylo očíslováno v roce 1774 celkem 43 budov. Čísla byla napsána vápnem na vratech usedlostí. A tak po levé (dolní) straně vesnice byla čísla 1 až 21, potom mlýn při tzv. „Spodním rybníku“ dostal číslo popisné 22, dům fojtství čp. 23, hospoda čp. 24. Dále pak pokračovalo číslování po horní straně směrem k sídlu vrchnosti (tj. po levé straně směrem k sídlu vrchnosti) od čísla popisného 25 až po poslední byt číslo 43, tj. po panský dvůr. Očíslováno bylo tedy 42 budov a dvůr č. 43, zemědělské usedlosti – poslední dva pololány (čp. 22 a čp. 40). Po rozdělení pololánu při mlýně (čp. 22) byla postavena v zahradě nová budova jako nový čtvrtlán a dostala čp. 54 a pololán při čp. 40 byl taktéž rozdělen a další čtvrtlán dostal čp. 58. Celkem bylo v Pašovicích 28 čtvrtlánů a 14 podsedků.

Nejdéle bydlí ve stejném čísle popisném 19 rodina Běťákova.

Od konce 17. století se stále víc uplatňovalo v Evropě osvícenství, které vycházelo z víry ve všemohoucnost rozumu a chtělo přebudovat stát i společnost ke prospěchu lidstva. Osvícenství věřilo v přirozený sklon člověka k dobru. Vše se mělo podrobit myšlence státní, protože jen dokonalý stát mohl být lidstvu užitečný. Stát měl být po každé stránce jednotný, měla tedy být jednotná správa politická, soudní i berní. V každém státě měl být jediný státní jazyk a jediné státní náboženství.

Pro český stát a národ byly osvícenské názory zhoubné, protože český stát měl ztratit velkou část své samostatnosti a podřídit se zájmům celku, český jazyk měl ustoupit jazyku německému. Avšak došlo naopak k obnovení národní literatury a probuzení českého národa, v jehož čelo se postavili venkovští kněží a učitelé (buditelé).

Pašovice v 19. století

První polovina 19. století znamenala pro obyvatele Pašovic těžké chvíle. V letech 1805 a 1806 francouzská vojska vyžadovala jak odevzdání naturálií, tak i odvozy potahy. Kromě toho stíhaly obec i četné požáry a epidemie cholery. V polovině 19. století, v roce 1843 žilo v Pašovicích 180 mužů a 177 žen, bydlících v 90 domech a 94 bytových jednotkách. Všechny rodiny se zabývaly zemědělstvím.

V roce 1866 vypukla při tažení vojsk cholera, na kterou zemřelo během 26 dnů 29 obyvatel.

Z katastru připadalo 460 jiter polí, 42 jiter luk, 21 jiter zahrad, 7 jiter vinic, 144 jiter pastvin, 46 jiter nízkého lesa, 26 jiter polí s ovocným stromovím, 41 jiter pastvin s křovinami. Vedle obilnářství bylo oblíbeno ovocnářství a částečně vinařství. Chovalo se 36 koní, 48 volů, 78 krav, 32 kusů mladého dobytka, 92 vepřů a 1 017 ovcí. Zemědělský charakter obyvatelstva se udržel až do konce 19. století.

V době feudalismu stáli v čele obce dvě hlavní osoby: pudmistr (purmistr, purkmistr – zkomolenina německého slova Bürgermeister) a fojt. Pudmistr byl volen majetnými občany (muži) a schvalován vrchností, fojta jmenovala vrchnost. Majitelé vinohradů volili horného (horenského), který měl na starosti vinohrady. Poradci pudmistra a fojta byli ještě úřadní (radní, přísežní). Nadřízeným orgánem byla vrchnost v Uherském Brodě. První volby po zrušení roboty (1848) byly v Pašovicích 29. července 1850 a podle zachovaného protokolu pak téhož dne 8 členů nového výboru zvolilo ze svého středu za rychtáře (starostu, představeného) Tomáše Flekače, č. p. 26, za 1. radního France Zajíce, č. p. 54, a za 2. radního France Rachunka, č. p. 16.