Velehrad

Obec Velehrad se nachází mezi výběžky Chřibů 7 km od Uherského Hradiště v jednom z nejmalebnějších koutů Slovácka. Je významným duchovním centrem, místem častých církevních poutí, shromáždění a cyrilometodějských oslav. Na rozloze 2230 ha zde žije téměř 1 400 obyvatel.

Obec Velehrad je už od středověku spojována s metropolí arcibiskupa Metoděje a politicko – správním centrem Velkomoravské říše v devátém století. Nejstarší názvy obce byly Welgrad 1209, Welegrad 1220, Willegrad 1232, Welehrad 1247. Na základě archeologických nálezů lze soudit, že velkomoravský Veligrad byl lokalizován v dnešním Starém Městě. V katastru obce jsou archeologickými nálezy doložena osídlení z období neolitu – lid malované keramiky, mohylové kultury střední doby bronzové a lidu popelnicových polí z mladší doby bronzové.

Počátky současného Velehradu sahají na začátek 13. století, kdy zde vznikl první cisterciácký klášter na Moravě. Založil jej moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu (dnes Staré Město). Mniši osídlili Velehrad v listopadu 1205. Jako provizorium jim z počátku sloužil kostelík sv. Jana. Zahájení výstavby kláštera lze datovat do druhého desetiletí 13. století. Rozsáhlý komplex kláštera, vybudovaný v pozdním románském slohu s vlivem rané gotiky byl dokončen ve 40. letech 13. století, kdy byla zahájena rozsáhlá barokní přestavba, dokončená až ve 2. polovině 18. století. Na jeho výzdobě pracovala řada umělců – např. kameník Ondřej Allio, sochař Baltazar Fontana, malíři Paulo Pagani a Ignác Raab.

Areál někdejšího kláštera s jedním z největších kostelů u nás patří k významným kulturním památkám, dokládajícím vývoj architektury a výtvarného umění od pozdní doby románské až do současnosti. Cisterciácký klášter byl zrušen v roce 1784. V roce 1890 došlo k obnovení kláštera řádem Tovaryšstva Ježíšova. Jezuité zde působili do roku 1950, znovu se vrátili počátkem 90. let minulého století.

Dějiny obce jsou nerozlučně spjaty s klášterem. Jeho zrušení mělo řadu hospodářských, sociálních i kulturních důsledků pro poddané panství. Část obyvatel pracovala nadále na velkostatku, v panském mlýně, pivovaře a cihelně. Pivovar byl v provozu do roku 1910, cihelna pracovala po celou dobu první republiky, zrušena byla v roce 1948, pila v roce 1937. Dělníci z nedostatku pracovních příležitostí hledali práci mimo obec, odcházeli za prací do Uherského Hradiště.

V samotném Československu v meziválečném období prožívá Velehrad své slavné údobí. Dobu velkých nadějí přerušila druhá světová válka a záhy po ní doba, která zlikvidovala nejen jezuitskou kolej, ale všemožně potlačovala všechny formy náboženského života. Velehrad přestal být centrem náboženského života.

V roce 1913 na návrh Dr. Antonína Cyrila Stojana si Cyrilometodějské Družstvo Velehrad dalo za úkol postavit poutní a exerciční dům. V roce 1922 zakoupilo budovu pivovaru a v roce 1924 byl Stojanov hotov. Kapacita domu je 120 míst v jedno a dvou lůžkových pokojích. Poutní a exerciční dům Stojanov byl po roce 1948 změněn na ústav sociální péče pro mládež. Po rekonstrukci od roku 1992 slouží nejen jako poutní a exerciční dům, ale je to místo setkávání různých hnutí a pořádání seminářů – např. institutu pro občanské společnosti, seminářům seniorů apod. Stojanov je a zůstane památným tím, že je to první exerciční a poutní dům u nás. Velkou nadějí duchovní i hmotné obnovy památného Velehradu se stala v dubnu 1990 návštěva hlavy katolické církve, papeže Jana Pavla II. Velehrad byl opět oficiálně označen mostem mezi Východem a Západem.